Kategorie: Zahraniční blogy

ANGLICKÝ BLOG 3

Anglické firmy + historie ICF

Arsenal – Gooners, The Herd
Aston Villa – Villa Youth, Steamers, Villa Hardcore, C-Crew
Birmingham City – Zulus
Blackpool – The Muckers
Bolton Wanderers – Tonge Moor Slashers
AFC Bournemouth – Bournemouth Casual Element
Bradford City – The Ointment
Bristol City – City Service Firm
Burnley – Suicide Squad
Carlisle United – Border City Firm
Chelsea – Headhunters
Coventry City – The Legion
Derby County – Derby Lunatic Fringe
Everton – County Road Cutters
Grimsby Town – Cleethorpes Beach Patrol
Huddersfield Town – Huddersfield Young Casuals
Hull City – Hull City Psychos
Kettering Town – Kettering Shoe Crew
Leeds United – Leeds United Service Crew
Leicester City – Baby Squad
Lincoln City – Lincoln Transit Elite
Liverpool – The Urchins
Luton Town – The MIGs
Manchester City – Guvnors
Manchester United – The Red Army
Middlesbrough – The Frontline
Millwall -F-Tropp pozdeji Bushwackers
Newcastle United F.C. – Newcastle Gremlins
Nottingham Forest F.C. – Forest Executive Crew
Norwich City – Norwich Hit Squad
Oldham Athletic – Fine Young Casuals
Plymouth Argyle – The Central Element
Portsmouth – 6.57 Crew
Preston North End – Preston Para Squad
Queens Park Rangers – Bushbabies
Sheffield United – Blades Business Crew
Sheffield Wednesday – Owls Crime Squad
Southend United – CS Crew
Stoke City – Naughty Forty
Sunderland – Seaburn Casuals
Swindon Town – The Aggro Boys; Swindon Active Service SAS
Tottenham Hotspur – Yid Army
West Bromwich Albion – Section Five
West Ham United – Inter City Firm
Wolverhampton Wanderers – Subway Army

…a začneme od toho nejlepšího, co mohla chuliganská Anglie ve svých nejlepších časech nabídnout.

Inter City Firm – West Ham United

Jejich nechvalně známá pověst se začala šířit v 70. a 80. letech minulého století, když fotbalovému chuligánství věnovaly notnou část svého prostoru také všechny novinové plátky v Anglii.

Na začátku všeho byl gang z Mile Endu, který se na scénu uvedl již v roce 1968. Většinu jeho členů tvořily skinheadi pocházející z řad bílých dělnických rodin. Gang si rychle našel své místo za jednou z branek v sektoru North Bank – nynější Dr.Martens stand.

Mile End ze začátku tvořil samostatnou specifickou skupinu, byli starší od ostatních firem na West Hamu, a dokonce proti nim bojovali o nadvládu, stejně tak se to v té době dělo například na předměstích Manchesteru.

Mile Endu, se v té době obávali dokonce samotní priznivci WHU, ale většinou to byl gang práve z Mile Endu, který dokázal většinu válek o sektory obrátit ve svůj prospěch a spolu s ostatními chuligány WHU, vytlačit, respektive vymlátit soupeře ze sektoru.

Po spojení gangu z East Endu, který je položen pouze jednu stanici za Upton Park, se West Hamu dostáva obrovský respekt ze strany většiny soupeřů, a také novin, kde predtím dominovali vetsinou Headhunters a Red Army. V této době, se začalo nejznámější a největší chuligánské skupině říkat INTER CITY FIRM. S tímto názvem přisli mladí chuligáni West Hamu, když se zpočátku u starších setkával spíše s pošměšnýmy názory. Jméno INTER CITY FIRM neznělo nějak nebezpečně, ale ve vyhrocených okamžicích stačilo zakřicet uprostřed ulice ICF, a ta v tom okamžiku byla prázdná.

ICF začalo také udávat směr oblékání, tak jak je znémé ze všech filmů – casuals, bylo jim jasný, že nemůžou vystupovat s bílýma tkaničkama a gladama, museli splynout se zbytkem fanoušků, aby nepoutali zbytečnou pozornost. Zde je uryvek z knížky: Congratulations, you have just met the ICF.

Skoro každej v Británii slyšel o I.C.F. a ví že ty iniciály znamenaj teror. Ale jen málo lidí skutečně ví jak to začalo. Příběh I.C.F. začal spolu s třema mladejma týpkama, který si zajeli na výjezd na Villu a vyhnali proslulej Holte End. Přestože to byli mlaďasové, byli už drsnejma fotbalovejma kriminálníkama. Jeden byl syn přístavního dělníka z East Endu; druhej byl odkojenej ve West Hamu; třetí vstoupil do gangu přímo ze školy. Všichni chodívali na fotbal hledajíce dobrodružství ve fotbalovym násilí, které provázelo celé jejich životy. Zde je příběh o tom jak InterCity Firm začalo, tak jak to převyprávěli ty tři týpci: Andy Swallow, Grant Fleming a Micky Ramsgate.

Grant Fleming: „Znal jsem Andyho z doby, kdy jsme zakládali Essex East End Firm, s kterým jsme chtěli chodit na domácí zápasy v sezóně 1974-75. Všichni sme byli malý píva a ještě jsme chodili do školy. Předtím než jsem začal chodit na zápasy s mejma vrstevníkama, táhnul jsem to se staršíma výjezďákama West Hamu.

V sedmdesátymčtvrtym jsme jeli speciálnim vlakem do Liverpoolu. Nikdo si nemoh vynachválit, že je to ta největší banda, která kdy do Liverpoolu jela. Zabrali jsme tři takový speciály místo obvyklýho jednoho poloprázdnýho. Pamatuju si, že jsem tam jel se stašíma maníkama jako jsou Spirit, Northy, Felix a tak. Bylo to tam ale drsný, neskutečně drsný a dostali jsme tam tenkrát strašný bití. Ten zápas byl pro mě drsný procitnutí, mohl bych říct, že tenkrát mi došlo o co kráčí v chuligánství. Předtím jsme jezdili po všech londýskejch stadionech a všude se nám dařilo. Ale v Liverpoolu ne, nemohl jsem tomu uvěřit. Myslim, že Evertonu odložili zápas, protože se taky přidali a ten den byli Scousers všichni dohromady. Když jsme opouštěli zápas, tak už se stmívalo a jediný co si pamatuju je, že nás vtáhli do postraních ulic. Scouseři utekli, takže jsme samozřejmě běželi za nima, ale v tu chvíli jsme netušili, že nás chtěj vlákat do pasti na Scotland Road. Od tý chvíle už každej z nás bojoval jen za sebe a svoje holý přežití. Pamatuju si, že cesta vlakem zpátky byla daleko tišší než cesta do Liverpoolu. Lidi měli bundy ukradený od bandy Liverpoolu. Jeden týpek seděl naproti mě bez kalhot. Vedle něj seděl další a musel si držet nohavice, protože je měl rozřízlý po celý dýlce. o týhle události jsem došel k závěru: už nikdy se to nesmí opakovat. Doteď jsme si v klídku zašli na Stamford Bridge, v pohodě na Highbury. Chodili jsme na všechny tyhle místa, ale studený, temný listopadový noční běh po Scotland Road mi opravdu pomoh k rozhodnutí. Teď jsem měl na výběr buď začít brát chuligánství vážně anebo se na to vykašlat.

Dostali jsme v Liverpoolu, protože nás bylo daleko míň, to se ještě dalo omluvit. Ale další bod zvratu byl pro mě zápas na Sheffield United v sezóně 75/76. Myslím, že to bylo jedinkrát, kdy West Ham dostal přímo ve svým sektoru. Házeli po nás úplně všechno. Letěly na mě šipky, golfový míčky, cihly a flašky. A znovu to bylo jako volání po probuzení. Pamatuju si, že venku jsem dostal slušný bití od jejich bandičky, ale v sektoru to bylo ještě horší. Viděl jsem Gardnera na zemi, kterej s sebou strhnul kolem osmi z nich. Tenkrát jsem chtěl skoro přestat chodit na fotbal. Prošel jsem si kradením šál, účastnil jsem se každý malý rvačky a strkal nosu do všeho u čeho jsem byl přítomnej. Začal jsem jezdit hodně na výjezdy a tam se postupně zformoval základ pro ICF. Lidi jako Andy, kterej přitáh Ramsgatea, pak taky pár lidí z Canning Townu, pár z Forest Gate a Stratfordu, jako Woody, Johny Rumble a skupina Chadwell Heath. V podstatě jsme byli všichni mlaďasi.“

Dál pokračuje Andy Swallow:

„Byli jsme zvyklí vyhledávat starší chuligány, takový jako Carlton Leach. Všichni si dávali jména jako G.L.F., Good Looking Firm. Já sám sem založil V.L.F. – Vicarage Lane Firm – a když jsem se začal scházet s dalšíma, změnili jsme název na Essex East London Firm. Všichni jsme byli z okolí Upton Parku, Plaistow a Queens Market. Přidávali se k nám další a další dobrý týpci jako Terry Tolston, Neil Taylor, Fraser Jones, Butler. A další dobrý maníci, který přicházeli s těma co už jsme znali, jako Shane Hagger a celej Hornchurch, Johny Turner, Billy Eves. Scházeli jsme se v klubu fanoušků v neděli večer anebo chodili do Denmarku v East Hamu, kde to bylo trochu zvláštní, protože tam chodili pít benga a zároveň my, nezletilci. Ale tak to prostě chodilo a nikdo se tim nevzrušoval. Nakonec jsme se stali velkou chuligánskou skupinou a prováděli svojí práci na Green Street ve dnech zápasů daleko předtím než se tam ukázali starý chuligáni. Spousta ze starejch nás ale při velkejch zápasech nechtěli vidět po svym boku a tak jsme se jednou prostě otočili a řekli:
„Dobře, uděláme si svojí vlastní bandu a jsme připravený si to se staršíma
rozdat. Pokud se nám postaví, nakopem jim prdel.“
V tý době jsme bejvali něco jako bedňáci pro skupiny jako Sham 69 a sbírali jsme všelijaký odznaky. Pamatuju si kdy jsme rozhodli stát tím novým velkým gangem. Seděli jsme u nás v bytě s Grantem a Ramsgatem, utrhávali plastový krytky, barvili holý odznaky na modro a přes to nastříkávali kladiva. Grant pak na jeden napsal iniciály I.C.F.. To byl náš originální odznak. Zbytek už je historie. Dostali jsme se do opravdu tvrdýho sporu se starejma za to jak nás pořád přehlíželi. Náš argument byl ten, že i když jsme byli v hierarchii pořád na spodních místech, tak ve chvíli, kdy se dostali do problémů, vždy jsme je podrželi a neutekli. Matthew Thomas řekl, že teď už je nás dost na to, aby jsme začli hrát první housle.“ „Bylo rozhodnuto, že se sejdem v Eustonu a uděláme si jméno na Ville. Když jsme dorazili do Birminghamu na stanici New
Street, tak jsme se dobře bavili ve společnosti Carltona, Dicklea a dalších, který nám trochu srazili hřebínek když jsme se představili jako I.C.F. a zazpívali chorál, kterej jsme vymysleli. Po cestě vlakem proběhlo ve vagónech několik bitek, ale všechny byly jentak z prdele. Když jsme procházeli obchodnim centrem Bull Ring, tak myslim, že všechno probíhalo jako obvykle – na pozvání George Lalae, starší si pak šli svou vlastní cestou. Potom jsme přišli na stadion ve Ville. Muselo bejt okolo jedný hodiny když jsme dorazili k sektoru Holte End. Mysleli jsme si, dobře, prostě tam vejdem. Nebylo na co se ptát, stačilo si tam jen dojít pro slávu.
Všichni jsme se dostali dovnitř, vyšplhali se po těch velkejch zadních schodech a jak jsme vylezli na tribunu až nahoru a rozhlídli se po nesmírně velkym prostoru, tam nám teprve došlo, že stojíme v největšim sektoru domácích v celý Británii. Klidně jste se tam mohli i ztratit, protože to bylo tak obrovský. Myslim, že South Bank ve Wolves je asi větší, ale ten neni krytej a hlavně tam nemaj kotel domácí, ty choděj na North Bank. Takže Holte End byl ten největší kotel, dokonce větší i než Kop na Anfieldu. Myslim, že jeden čas měl kapacitu 28000 míst. Neuvěřitelný co? To je větší kapacita než měl celej stadion West Hamu posledních pár let a to mluvíme jen o jedný tribuně. Pamatuju si jak jsme se jeden na druhýho na sebe koukali a řikali si: „Co tady doprdele budeme dělat? Co jsme to provedli? Jsme v tomhle šíleně velkym sektoru“. Bylo brzo a my doufali, že se dyžtak jen přesunem ke zbytku West Hamu, kterej právě dorazil do sektoru hostů.
U nás se to pořád plnilo domácíma, ale protože maj stejný bleděmodro-vínový barvy jako ty, tak jim na nás nepřipadalo nic divný. My jsme se s nima promíchali a snažili se bejt nenápadný.Všichni jsme zabořili nosy do programů a rozprostřeli se po celym Holte Endu, tak aby jsme zbytečně nepoutali pozornost. Sektor se plnil celkem rychle a nám brzo došlo, že už nemůžeme couvnout. Všichni jsme byli v jejich kotli, rozdělěný po jednom po dvouch a rozptýlený všude – dole u rohovýho praporku, za brankou, nahoře veprostřed.
Bylo to vážně na nervy, zvlášť když si nás začli lidi prohlížet, ale všichni jsme vydrželi a dodrželi plán, který byl nepoutat pozornost až do chvíle, kdy velký hodiny v sektoru naproti ukážou za deset minut tři. V tu chvíli by asi tak hráči zrovna mohli vcházet na hřiště, stadion už by měl bejt plnej a my jsme se všichni měli sejít se vzadu v sektoru, kde jsme začli zpívat ten chorál co jsme si nacvičili ve vlaku. Prstama jsme si klepali do rytmu a spustili „We are I… InterCity, we are c… cool and casual… we are F… firmy-handed… we are I.C.F.!“ Některý z nás v Holte Endu posedávali, ale v čase 14:50 si všichni stoupli a natáhli přes hlavy modročervený kukly. Byly to ve skutečnosti čepice West Hamu do kterejch jsme si sami vyřezali díry na oči. Bylo neuvěřitelný, že všichni vydželi a dodrželi plán setkat se vzadu Holte Endu. Bylo to pro nás výhodný místo pro udžení. Holt End míval docela širokej rovnej prostor kterej dělil podélně tribuny, takže jsme si vybrali opravdu skvělý místo, kde se dalo ustát skoro všechno. Dohodli jsme se že se sejdem v hornim rohu jedný části, protože jsme si uvědomovali, že se nám tak nebude moct nikdo dostat do zad. Když jsme zakřičeli pokřik I.C.F. bylo nám jasný, že okamžitě upoutáme pozornost, už proto, že nikdo nebude tušit co znamená I.C.F. Pak jim najednou došlo, že jsme West Ham. Myslim, že někdo řek:“ Pokoušej se dostat nahoru za nás.“ A vypuklo to. V tu chvíli už neexistovala cesta zpátky a byli jsme všichni donucený bojovat. Drželi jsme výhodnou pozici, ze který jsme podnikali výpady dolů. Dřív než bys řekl švec před náma zmizely tisíce lidí a některý prchali i na hřiště. Při jejich útěku za sebou nechali tu největší mezeru, kterou by sis kdy moh na tribuně představit, což samozřejmě znamenalo, že okamžitě zjistili, že je nás tam ne víc než padesát. V tu cvhíli to byl zážitek jako žádnej jinej, právě jsme rozehnali celej zkurvenej kotel.

Panovala tam absolutní panika. Většina lidí neměla tušení kdo vlastně jsme, včetně zbytku West Hamu v hostujícím sektoru. Jen sezónu předtim jsme si troufli maximálně vlítnout do sektoru pro děti do patnácti let. Lezli jsme do všech těhle sektorů a všechny jsme rozprášili – Derby, Highbury – potom jsme si ale uvědomili, že stejně tak si můžem troufnout i na starší fanoušky a rozsekat je úplně stejně. Zpátky k Holtu, Villa si uvědomila pravdu. Zněly výkřiky jako: „Jsou to jen malý mrdky, jdem do nich!“ Pokusili se vrátit úder
opravdu fanaticky. Pořád do nás nabíhali nahoru a my jsme zase dál pokračovali ve výpadech dolů a zase se stahovali do svojeho hnízda až do chvíle kdy ze stran vpadla do bitky policie. Protáhli jsme se všichni dolů a jeden fanoušek Villy vykřik, že jeden z nás má nůž. Benga ho čapli, ale našli u něj jen srolovanej program. On prohlásil: „Heleďte se, chci se jen dostat pryč ze stadionu, omylem jsem vlez do špatnýho sektoru.“ A pak nás všechny nahnali přes tribuny a odvedli kolem hřiště.“

Grant si pamatuje pýchu jakou všichni cítili, když šli podél lajny.

„Nemohl jsem tomu uvěřit. Pořád jsme byli všichni spolu. Pamatuju si cestu kolem hřiště vedle Matthewa Thomase, kterej měl tenkrát zlomenou ruku a vykládal, že si rozbil sádru od toho jak mlátil do každýho Villana, kterej se přiblížil. Benga ani nikoho nezatkli ani nikoho nevyvedli ven ze stadionu. Bylo to naše velký vítězství. Kráčeli jsme kolem hřiště směrem k nekrytýmu sektoru Witton Lane, kde byli ti, kdo s náma jeli vlakem a všichni křičeli a šíleli, byli jsme v sedmym nebi. Doslova jsme si připadali jako když kráčíme
po vodě. Těm starším z nás bylo osmnáct, těm nejmladším patnáct. Vešli jsme do našeho sektoru a viděli všchny ty nevhápavý obličeje: „Co je tohle za skupinku?“ Věděli jsme, že teď už nás budou muset začít brát vážně. Byli jsme v povznesený náladě a plný pýchy. Starší výjezďáci byli ohromený, ale nemohli to dát znát. My jsme jim to dali pořádně sežrat a utahovali si z nich.“

Ten den, ale byl moc dobrej nato, aby jentak skončil. Andy dál pokračuje:

„Po zápase jsme se rozhodli zůstat ještě pohromadě. Dojeli jsme zpátky do Eustonu, vyšli ze stanice a kráčeli jsme po ulici jako banda asi 100 až 150 lidí. Najednou, se před náma objevila neskutečně velká skupina a hasili si to k nám. Bylo jich tolik, že zabrali úplně celou ulici. Vletěli jsme do nich a zahnali je na útěk. Až potom jsme zjistili, že to byli ty bastardi z jižního Londýna, Millwall. Takže při prvnim výjezdu InterCity Firm jsme rozprášili Holte End, potupili starý výjezďáky a prohnali Millwall. No nebyl to skvělej den na to si vyrazit ven? My mladý jsme se rozhodli zůstat jako InterCity Firm a brzo viděli, že to jméno začli používat všichni kdo jezdili na West Ham. Zdálo se, že to je příhodnej název, kterej dává smysl ve světle toho, že jsme poslední dvě sezony jezdili všichni vlakama InterCity. Dál jsme ale byli rozčleněný do jednotlivejch gangů. Ale tím, že jsme se zastřešili pod hlavičkou InterCity, tak zmizelo do značný míry elitářství v našich řadách a keždej moh cejtit, že má pro gang svojí cenu.“

Některým lidem bylo jasný, že by se na jménu ICF dalo vydělat slušnej balík, proto začli prodávat legendární vizitky, na kterych bylo napsáno: congratulations, you have just met the ICF – West Ham United, většina lidí si myslela, že se stala členy slavné ICF. Jeden z chuligánů West Hamu, který byl v té době ve vězení začal tisknout při povinné vězeňské práci tyto vizitky, které se později prodávaly v pubu Boleyn, který stojí dodnes na konci legendární ulice Green Street. Nad okny tohoto pubu je směrovací cedule GREEN STREET E13 a opodál stojí pomník Bobbyho Moora, držící v ruce trofej pro viteze Premier League.

Podívejme se tedy na urývek z knihy, Congratulations, you have just met the ICF.
„Bylo něco zvláštního být součástí I.C.F. Něco víc než jen být nejlepší chuligánskou bandou. Co jen to bylo, co nás odlišovalo od ostatních
gangů, když šlo o naší pověst jako bandy? Během psaní tohoto pozoruhodného příběhu mi to došlo – charakter. Charakter té nejvyšší kvality, staromódní hodnoty a věrnost, vlastnosti, které se v dnešní době vytrácí. Kdyby se to dalo prodávat, tak by cena byla nevyčíslitelná. A I.C.F. byl plný chrakterů. To muselo být to co viděl filmař Ian „Drsňák“ Stuttard, když řekl, že všichni z nás mají schopnosti udělat téměr cokolov. Tohle byla naše síla a hlavní důvod proč nikdo z nás nemohl převyprávět celý příběh samotný. V našem gangu jsme byli všichni příběh sám o sobe“


Vydáno: 16.10.2008 21:11 | 
Přečteno: 269x | 
Autor: TD
 | Hodnocení: